Slova roztříštěná na dně čajové konvice II.

3. října 2013 v 17:00 | Kariol |  Prázdné místo
A máme tady poslední várku příspěvků v soutěžník čajovníku. Odkaz na předchozí dva články, jeden obsahově zaměřený na výtvarnou kategorii soutěže, druhý tématicky představující příspěvky v kategorii literární, najdete ve volitelném horním boxu.
Nu, nebudu zdržovat svým okecáváním, přeji příjemné počtení! :)


Čas na čaj
Čas se zastavil. Čas už neplyne. Jen práznota. Lidé přichází. Lidé odchází. Prázdnota.
Málokdy se dostanu ven. Tom na mě má jen málo času, sama se jít bojím. Stala jsem se dobrovolným vězněm v jeho malém bytě.
Když se mi zrovna někdo věnoval - buď Tom, nebo jeho bývalka Tanya - trénovali jsme boj s rúznýma zbraněma. A tak pořád dokola.
Téměř jsem přestala spát. V astrálu člověk tolik spánku nepotřebuje. Jsem ráda, nemusím tak čelit svým snům. A dešti. Od Neliny smrti v mých snech vždycky prší. Dokud se neutopím.
Četla bych si, ale nenašla jsem jedinou knihu v latince, tak jsem nakonec skončila u nekonečného bloumání bytem.
Až se jednoho dne má rutina přerušila.

Tom se vrátil domů v mimořádně dobré náladě. Tak dobré, až mě skoro děsil.
"Budeš se stěhovat," oznámil mi pyšně.
"Co?"
"Budeš se stěhovat."
"Budu se stěhovat?"
Trpělivě si povzdych. "Budeš se stěhovat."
"Proč?" odmlčela jsem se. "Kam?"
"Daleko. Našel jsem ti rodinu. Postarají se o tebe."
"Ale já nechci rodinu. Měla jsem rodinu a už nemám. Stačilo."
"Myslim, že si to představuješ lehce špatně. Budeš u nich žít. Oni tě nakrmí a ošatí. Dostaneš svůj vlastní malinkatý pokojít. Začneš pro ně pracovat. A až se do toho vžiješ, dostaneš normální plat a pomalu se postavíš na vlastní nohy. Skvělý plán, ne?"
"Ne! Jo! Já nevím!" zazoufala jsem si. "Možná?"
"To beru, jako že souhlasíš."
"Co bych dělala?"
Pokrčil rameny. "Co já vím. Roznášela čaj? Prodávala ho? Kdo ví. To si zjistíš. Já nikdy v čajovně nedělal."
"V čajovně?"
"V čajovně. Neboj, bude se ti to líbit. Mnohem záživnější než pořád hnít tady."
"Kdy bych začínala?"
"Těžko říct. Asi budeš potřebovat nějaký čas na naučení jazyka a aklimatizaci. Týden řekněme?"
"Naučení jazyka? Co? Týden?"
Pohladil mě po vlasech. "To zvládneš."
"Jazyka? Jakého jazyka?"
"Znáš češtinu?"
"Ne?"
"A Česko?"
"Ne?"
"V tom případě bych řek, že už byses měla začít učit."

Kdybych v astrálu dokázala určit čas, řekla bych, že do České republiky jsem se dostala následující den. Doufám, že můj odhad se alespoň blíží skutečnosti.
Přechod zpět do fyzického světa byl příšerný.
Nejprve bolest z vytváření těla. Na ulici mě oslnilo polední slunce. Neviděla jsem jej tak dlouho. V Noxu, kde jsem v astrálu pobývala, panuje věčná tma. Žádné hvězdy.
Oči se mi zalily slzami. Padla jsem na kolena.
Tom si na mě čas neudělal, tak mě doprovázela Tanya. Prošly jsme snad půlkou Prahy, než jsme konečně stanuly před čajovnou.
"Měj se tu hezky," popřála mi křečovitě.
Zatoužila jsem jí prosit, aby mě neopouštěla samotnou v cizí zemi, ale ovládla jsem se.
Z dětinských scén se jednou musí vyrůst.
"Ty taky."
Líbla mě na tváře, naposledy se na mě usmála a odešla.
Chvíli jsem nervózně přešlapovala před vchodem a rozhlížela se po ulici. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř.
Nebýt tak napnutá, užila bych si domáckou atmosféru a vůni.
Přiběhla ke mně malá asiatka a spustila na mě svou... asijštinou? Usmívala jsem se a přikývla v okamžiku, kdy jsem slyšela své jméno.
Zaběhla za závěs a vrátila se s klukem zhruba v mém věku.
"Ahoj," řekl, dost čistě a jasně, abych i já rozuměla. Vzal mi věci a řekl něco dalšího, co už jsem nestihla. Když jsem se nechytla ani na potřetí, gesty mi naznačil, abych šla za ním.
A tak jsem jej následovala do další etapy svého života. Do první etapy svého života bez Nel, bez své velké sestry.

Kariol: Hned v úvodních slovech e-mailu jsem byla upozorněna autorkou, že se nepohybovala mezi porcelánovými hranicemi čajové konvice. Ale i kdyby mě neupozornila, příspěvek bych mezi soutěžní dílka přijala. Už jen proto, že se mi líbí ten nápad. Skutečně by mě totiž zajímalo, jaké to je učit se česky, myslím od základů. Nám čeština připadá jednoduchá a v neustálých změnách koncovek, spoustou různých významů slov a možností vyjadřování myšlenek je český jazyk tak bohatý, že naučit se ho musí být opravdu těžké... :)
Ale co se týče tohoto dílka, vytkla bych mu nepatrnou suchost, kterou zvláčňuje opravdu jen ta myšlenka.
Luné: Skutečně nemám tušení, zda jsem celé působení mámení čajových lístků slov pochopila dobře. Pokud ano, zůstávám zakletá uvnitř astrálu věčné, hořkosladké prázdnoty a stýskání.. Zrcadlení té nejbarevnější duhy smutku roztříštěného ve střípky osamění. Přála bych si alespoň během snění prorůst do veškerého vnímání té zvláštní bytosti v čele dění. Uhrančivé.
Červánkový čaj
Letní den odplouvá daleko za horizont
Na voru z posledních slunečních paprsků
Zahrada z červánků bujně rozkvétá
Chlad studí bosé nohy v orosené trávě
Je čas jít domů, čas zatáhnout okna
Ze skříňky vylovit prostinkou konvičku
Přes den ztracenou, večer vždy nalezenou.
Čajník v barvě stránek starých knížek
Čajník oblý jako koráb z dávných věků
Jeho hrdlo jako mořská nymfa na přídi
Hledí vpřed a bez hnutí čeká...
Tiše čeká.

Pod hladinou vody tančí divoký roj bublin
V odpověď víru modrých plamínků
Nahlížím do voňavých krabic a váhám
Kterou chuť dnes pustím ven z vězení lístků
A ponechám jí volnost ohraničenou jen stěnami čajníku.

Sladce mě láká heřmánková vůně
Máta útočí na všechny smysly
Černý, zelený, dokonce i bílý
A mnoho dalších, tajemných čajů
Co podřimují na polici-
Všechny bych teď hned chtěla okusit!

Vhazuji do konvičky smotek lístků
A vřelá voda po prvním pohlazení
Nechává rozvíjet červánkové poupě letní noci.

Když kvetoucí čaj roztáhne své lístky
Nemilosrdně musí opustit
Mateřskou zahradu buclatého čajníku.
Dolévám hrneček a bez hnutí piji...
Tiše piji.

Červánky usychají v poušti noci
Uklízím konvici v barvě stránek starých knížek
Zavírám skříňku se spícími krabičkami
Zabíjím v koupelně vzpomínku na jazyku
Pruhatou zubní pastou.

Zítřek přinese nové chvilky štěstí
A s nimi další červánkový čaj...

Kariol: Že Anničiny verše budou krásné, to jsem čekala. Ale takovouto báseň, tak krásnou, něžnou, zasněnou, pravdivou, plnou citů, pocitů a myšlenek odvozených z reálných prožitků při pití čaje, to čtu úplně poprvé. Vlastně, četla jsem si ji dokola, stále a znova tolikrát, že ji téměř umím odrecitovat. Jak mě to okouzlilo... :)
Luné: Kdyby se skrývala za okvětím růží sněhových podušek slov lidská bytost, přísahala bych, že jsem spatřila Medůnii z povídky ukryté v Duši Stromů od Marie Brožové. Jemné, poetické šeptání věčného západu slunce zavání hlubokou láskou.. možná se za čajovými lístky v autorčiných představách schovávala tvář, neboť šeptání veršů je natolik něžné a zasněné, že mou řeč, řeč psanou zbavily schopnosti promlouvání, jediným pohlazením z ní vytvořily mlčenlivé obdivování. Kouzelné.
Dívám se na dno a vidím
Dívám se na dno a vidím… skrz clonu, zrcadlo? Je těžké odpoutat dno od hladiny, když jedno s druhým se bezmezně pojí svou podstatou. Třeba je dno totéž co hladina. Podívej se také, nevidíš sám sebe? Člověk řekne odraz, ale čajem je výtvor, dar nalezený před věky, snad s námi i spřátelený. Zevnitř sálá teplo, spálí tě, když se mu postavíš, a vyhasíná jen pomalu. Vždy si zachová svou podstatu. Avšak stačí starostlivá ruka, která ví, jak oheň opečovávat, pohladit, a hrozba se stane nejbytostnějším smyslem. Není teplo láskou, co kvete v každé rostlině? Teplo, jež musíme umět obhospodařovat, abychom se jím nespálili? Nebo abychom nespálili my jej? Není to teplo v ruce, která připravuje základ a chystá se darovat teplo druhému, nebo spočinout a věnovat si tu chvíli sladkého mámení přetrvávajícího ze starých časů rodících se v každém loku? Každé napití prodlouží tu posvátnou chvíli, chvíli klidu, nostalgie, historie... Každý krok nás vede k jádru, nejsladšímu a nejteplejšímu. Je třeba trpělivosti a opatrné mysli. Kolik duší mohlo vnímat to teplo držící se ve svém jádru jako plamínek, plamenný květ z vody a esencí bylinek? Možná jej vnímají naší blízcí s námi, možná i zemřelí, kteří skrz ten plamenný květ poznají naši radost. Ten plamínek se nedrží jen u dna, nebojí se, avšak vnímá pomaleji. Kdo se nepřizpůsobí jeho tempu, opaří se. Dává nám ale najevo, že počká, on rád čeká.. a povídá si přitom s námi. Skrz vůni a vyzařování tepla. Je tajemství v odraze, nebo je pouhou obranou? Třeba jsou věci tajemné nejvíce samozřejmé, jen my jsme se zamotali a zapomněli na to, co je naším základem. Teplo je láska té myšlenky, která jej dala stvořit, která jej pěstovala, i ta, která se pěstovat nechala. To teplo vychází ze všeho, co mu dalo život, co samo chce sálat a co od něj to teplo přijímá. Hladím ho a dívám se, ale vím, že oči nestačí. To teplo není pouhou nutností, i studeným čajem je možné se ohřát, když přijímáme teplo vnitřní. Dno čajovníku je jako srdce, není sice vidět, ale je centrem všeho života, sálá citem, teplem a nadějí, neutuchající touhou po nalezení… po zahřátí… druhých i sebe. Při pití čaje se stáváme někým, kdo je tímto teplem hlazen zevnitř. A stáváme se najednou jedním plamenem, jsme si tak blízko...
Oči na hladině jsou hluboké, a možná se v nich leskne i duch čaje, jeho jádro. Všechny barvy teplají, klidná hladina uklidňuje, na to ale musí být klidné i jádro. Ono zná náš úděl a je naším občasným průvodcem. Nenutí, ale uklidňuje. Nebojuje s námi při rozbouřených emocích, ale je předzvěstí toho klidu, který v nás vyvolá. Najednou všechny naše myšlenky jsou klidnější a uchopitelnější. Jen čaj držíme přes porcelán. A i tak se dostává až k nám... Jeho poklid a nezištné teplo, nadrcené kousky nesené krásu rostlinek i myšlenky stvořitele, to všechno s námi promlouvá. Je to jako lahodná meditace. Nedívejme se pouze očima, ciťme dno srdcem. Třeba je naší touhou po poklidném, teplém srdci. Třeba je ideálem nás samotných. Třeba jsme to my, jen v jiné podobě. Třeba čaj býval dříve člověkem, který našel svůj vnitřní klid, a chce jím obdarovat i nás. Pokud však dokážeme milovat čaj, proč také nemilovat lidi? Ten klid a teplo, ať už jej vidí každý jakkoliv - jako vílu, ohřátou vodu s vylouhovanými bylinkami, Boha, symbol uklidňujícího okamžiku, vždy v něm zůstane tato podstata zakořeněna jako Strom života. Přijměme jej tedy a neptejme se tolik, třeba není dno tajemstvím, jako tou nejočividnější, nejcitovější odpovědí - jednou z cest ke štěstí...

Kariol: Přiznám se, že už v e-mailu jsi na mě působila sympaticky, ale po přečtení těch nádherných řádků plných ušlechtilého víru neobyčejného přemýšlení jsem zjistila, že jsi opravdu výjimečná osůbka. :) Dlouho jsem nečetla něco takového, nebo alespoň podobně skvělého. Výzva pro pijáky čaje, aromatické poslání vyzařující z horkých vod čajového světa. A myslím, že i když bude čajovníková soutěž za nějakých pár let zapomenuta, tvůj příspěvek si budu pamatovat! :)
Luné: "Třeba čaj býval dříve člověkem, který našel svůj vnitřní klid, a chce jím obdarovat i nás. Pokud však dokážeme milovat čaj, proč také nemilovat lidi?" Tolik myšlenek schoulených v jediném doušku nekonečného šálku odpovědí a nesmírně bystré mysli těch nejhlubších otázek. Překrásná kombinace, jako den a noc, úplněk a novoluní, nekonečno a útulná chaloupka, věčnost a smrtelnost.. Nádherné, téměř Shakespearovské snění zakleté v řádcích. Neuvěřitelné
Malé srdce, malesrdce.com
Zapomenutý příběh ze starého čajovníku
Už je to mnoho let, kdy jsem žil se svými milovanými na dně našeho kouzelného čajovníku. S Vitalionem, jehož jediným velkým snem bylo naučit se létat a dozvědět se tak, kde začínají a kde končí hranice našeho čajovníku, jsme spřádali své klukovské sny o tom, jak jednou odejdeme z našeho domova a půjdeme až na druhý konec známého světa. Už tehdy jsme věděli, že svět nemůže být tak ohraničený, jako je svět v našem čajovníku. Věřili jsme v nekonečný prostor našich snů a naším jediným cílem bylo tento náš prostor zaplnit něčím smysluplným a účelným. Luné, takové roztomilé milé děvče, žilo v čajovníku dva bloky od velké rýhy, která tam údajně byla odjakživa; nicméně se všeobecně věřilo, že ona rýha byla způsobena náhodným dopadem zlatého meteoritu ze slunečního světa, ze světa tak nepředstavitelně vzdáleného, že než vůbec k nám meteorit stačil doletět; sluneční svět mezitím přestal existovat. Luné byla takové pískle, která se velmi ráda smála, měla ušlechtilé rysy obličeje a její oči se ve světle třpytily jako nepatrné kapičky ranní rosy. Na hlavě nosila jako jemný klobouček bílé pomněnky a její pleť byla barvy šeříkové, čímž se od ostatních obyvatel, kteří žili v čajovníku, značně lišila. Luné byla prostě jedinečná. Já, Vitalion a Luné jsme byli taková nerozlučná trojka, která milovala dobrodružství. Život v čajovníku byl krásný. Vzpomínám si, jak z nebe často pršely kromě kapiček zeleného a černého čaje, také kapičky kakaových, jindy zas kávových zrn a někdy také namísto deště, padaly mléčné slzy, o kterých se říkalo, že někde ve ztraceném Vesmíru žije přenádherná nebeská bytost, zvaná Sněženka, která často pláče ze smutku po ztraceném ráji. Měl jsem velmi rád to proměnlivé počasí, které kropilo náš milovaný čajovník. Byly jsme velmi malé vodní bytosti, které ke svému životu potřebovaly častou vláhu a proto byl náš život v čajovníku tak důležitý. Ale důležitější pro nás tři, byly naše sny, do kterých jsme promítali naše touhy. Často jsme z nitra čajovníku naslouchali zvláštním zvukům, přicházejícím, jako by z jiného světa - světa mimo čajovníku. S nadšením, jsme zachytávali každý jeden vesmírný tón a spolu s ním jsme rezonovali na její vlně. Milovali jsme život a důležitá byla pro nás rovněž láska. Jednoho dne pak došlo k té strašné prasklině pocházející z oné prastaré rýhy, která nakonec zničila náš nádherný čajovníkový svět. Všichni obyvatelé našeho čajovníkového světa zahynuly. Dokonce i Vitalion, který ve chvíli, kdy prasklina povolila a svět se rozletěl na miliardy čajovníkových střípečků, padal tak nešťastně, že při svém volném pádu do propasti byl zachycen jemnou pavučinou a následně pozřen strašným pavoukem z rodu temných nemilosrdných zabijáků. Já a Luné, jsme měli větší štěstí než náš přítel Vitalion, kdy jsme se při našem pádu zrovna drželi v objetí a namísto do propasti, jsme se snesli na jeden maličký čajový lísteček, který byl následně odvátý větrem přes jakousi skulinku do širého prostoru světa daleko mimo našeho rozbitého čajovníku. Ten svět byl život sám, v jeho nekonečných proměnách a kouzlech. Nikdy před tím, jsme si ani nepomysleli, že může být svět tak obrovský a nekonečný. Dlouho, předlouho, jsme byli přesvědčeni, že náš svět je ohraničený a začíná a končí s uzavřenými stěnami našeho čajovníku. Jenže svět pulzoval v každém jednom okamžiku našeho Bytí a my pochopili, že jsme to my sami, kdo tvoříme svět našich snů. Naše bolest ze ztráty našeho milovaného čajovníkového světa, byla nahrazena novými zážitky a novým prostorem našeho poznání. Náš omezený svět se rozšířil do nových rozměrů a ač nám náš starý domov i naši přátelé chybí, přesto nelitujeme té strašné události zničení našeho světa, protože tam, kde je bolest, je zároveň i požehnání. A naším požehnáním je naše pochopení, že svět a domov je tam, kde je naše srdce a to je ona věčnost ukrytá v naší lásce.

Kariol: Měla jsem z tvého povídání coby prvního literárního příspěvku v čajovníku velkou radost a jsem moc ráda, žes to poslal. Lunéino jméno se do zapomenutého příběhu skvěle hodí, dovedu si tam tu hnědovlasou vílu fantazie představit. :) A stejně jako se kapky příběhu zapomínají na dně čajové konvice, já ztrácím svá slova v okouzlení z tvého povídání! :)
Luné: Při tichém proplouvání skrze avalonské mlhy konejšivých slov jsem se neubránila usmívání. Zahřálo mě ve všech střípkách duše, neboť objevení vlastního jména ukrytého v řádcích bylo skutečně kouzelné. Čajovníková říše, království uvnitř konvičky, tolik opravdová, jako kdyby v jejím lůně skutečně existovalo souhvězdí bytostí s láskou k deštíku celých galaxií duhových chutí. Zázračné úponky břečťanu fantazie ztracené v záři zvláštního poselství schovaným mezi řádky. Pokušitelka dobrodružství, vůně domova, hořkosladká esence smuteční melodie a zároveň nevinnost dětství zakletá v zrcadlení hladiny šálku. Přímo pohádkové.
Tak, dnes to bylo trochu obsáhlejší, nicméně věřím, že jste si početli tak skvěle, jako já. I přes to, že mi pomáhá Luné, bude vyhlášení vítěze v literární kategorii opravdu těžké... :)
Opět můžete vyjádřit svůj názor v komentářích a pomocí ankety, která je, připomínám, pouze orientančí na nemá na hodnocení žádný vliv. ;)
Krásný den! :)
Kariol&Luné
 


Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 4. října 2013 v 0:07 | Reagovat

Jsem okouzlena.
Kariol, tobě se podařilo něco neuvěřitelného. Se svým originálním nápadem jsi probudila fantazii ostatních a sešly se ti tu nádherné kousky. Co kousek, to originál, nic laciného, nic odbytého. Krásné povídky i básně, zde opravdu kvalita převyšuje kvantitu.
Tentokrát jsem nedala hlas ani jednomu v anketě, protože tady není vítěze. Nebo jinak, myslím, že vítězové jsou všichni... :-)

2 Mniška Mniška | E-mail | Web | 4. října 2013 v 8:49 | Reagovat

Musím dát za pravdu Vendy, tohle kolo bylo pro hodnocení o nejhezčí prozaické dílo asi nejtěžší. V těchto příbězích, větách i verších se člověk snadno ztratí. Prostě nádhera a i já vzdávám čest této Tvé soutěži, jelikož jsi shromáždila na tomto místě tolik skvostů!
Asi však dám hlas Malému srdci, ten nejen že stvořil přenádherný příběh, do něhož vložil svoje srdce, ale opravdu se ukryl v čajové konvici, která tu nebyla jen tak jakoby mimochodem, ale dodržel zadání více, než jsem si dokázala představit, že by bylo možné.
Hlas by si ale zasloužili v šichni ostatní, protože rozhodování bylo těžké.

3 Mniška Mniška | E-mail | Web | 4. října 2013 v 8:55 | Reagovat

Mimochodem, hned si půjdu uvařit čaj :-D

4 Annika Annika | Web | 4. října 2013 v 20:51 | Reagovat

zde mám tentokrát favorita jasného, ač mi i obě další dílka připadají hezká. Axolotlíkovy/Fialčiny úvahy se mi vždycky zamlouvaly a tahle za nimi rozhodně nijak nezaostává, naopak myslím, že je to jedna z jejích nejpěknějších :-)

5 Šárka Šárka | Web | 5. října 2013 v 7:59 | Reagovat

Nemám slov ani zde. Každé dílko originální, každé zajímavé.
U první povídky jsem si třeba pořád nebyla jistá, jak vypadá hlavní postava a kolik jí je let. Ale v duchu jsem s ní soucítila.

Volně veršovaná báseň je parádní, myslím, že 1. místo je naprosto zasloužené. :)

Třetí, dosti filosofický text proložený kouzelnými spojeními slov mi učaroval. Opět velmi jedinečný způsob myšlení.

A hořce pohádkový příběh od Malého srdce? Vybízí k fantazírování (a tak trochu i k malování) :).

6 Bev Bev | Web | 7. října 2013 v 13:58 | Reagovat

A opět těžké rozhodování. Tentokrát jsem dala hlas Malému srdci, jeho příběh na mě hluboce zapůsobil a viděla jsem ho přímo před sebou jako film, jako pohádku. :-)
Všechno to bylo moc krásné. Ještě jednou děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama