Na západní frontě klid

26. listopadu 2013 v 16:47 | Kariol
Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque

Originální název: Im Westen nichts Neues
Počet stran: 158
Nakladatelství: Naše vojsko, 1968

Ztracená generace
Pavel Bäumer, německý student gymnázia, po donucení třídního profesora narukuje spolu se svými spolužáky a blízkými přáteli do povinného výcviku, který má za úkol připravit vojáky na odvelení na frontu. Zprvu jsou všichni z takového vlastenectví nadšeni, ale už na výcviku plném šikany a ponižování si uvědomí, že být vojákem není nic jednoduchého a tuší, že v následujících měsících a letech se všichni změní.
Na frontě se postupně poznávají s válkou. S krutou, bolestivou a naprosto nesmyslnou válkou. Naučí se zabíjet, bránit se před zabitím, útočit a pomáhat si, ztratí smysl života a náplní jejich dnů se stává krvavý boj plný strachu na život a na smrt.
Pavlovi přátelé postupně na následky válečných zranění umírají a sám Pavel se ve své existenci ztrácí. Nedokáže se začlenit do společnosti, nemůže se vrátit zpátky k rodině a dělat to, co ho bavilo před válkou. Ztracená generace...


Křik nepolevuje. Ale nemohou to být lidé. Člověk nedokáže tak hrozně křičet.
Katcza říká: "Ranění koně."
...Deterding odchází a kleje. "Rád bych věděl, jak k tomu přijdou. Copak za něco můžou?" Později se k tomu ještě jednou vrací. Jeho hlas je vzrušený, zní málem slavnostně, když dodává: "Řeknu vám, to je největší sprosťárna, že zvířata jsou ve válce."

Všichni jste jistě o tomto knižním titulu, který má na svědomí německý spisovatel Erich Maria Remarque, už slyšeli. Někdo říká, že je rád za přečtení tohoto válečného románu o ztracené generaci (Lost generation), někdo by příběh chlapců z první světové války raději nečetl. Já si však myslím, že své základní motto "Kniha je pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům" si zaslouží a že mi kniha o hrůzách těch čtyř let na začátku dvacátého století řekla vše potřebné, možná až moc.

Jak bláhová, naivní a hloupá jsem byla, když jsem si myslela, že první světová válka byla oproti druhé vlastně normální. Že nebyla tak krutá a nezemřelo tolik lidí, jako v té o dvacet let později. Hloupost! Obě dvě války byly strašné, nesmyslné, vzaly si mnoho lidských životů ať už usmrcením člověka fyzicky, psychicky, nebo obojím. Po přečtení jedné z nejslavnějších knížek právě o životě v první světové válce, o ztracené generaci hochů, kteří už se nedovedli začlenit do běžné společnosti, nemohli se vrátit k rodinám, jsem si uvědomila, jak šťastná mohu být, že v tom nežiju. Že jsem nezažila žádnou válku dvacátého století, že ani mou rodinu nějak strašlivě nepoznamenala. (Jistě, války poznamenají úplně všechny zúčastněné, přátele i nepřátele, obyčejné lidi i nejvlivnější generály a panovníky.)

Dnešní recenze obsahuje spoilery, protože počítám, že většina lidí tuto knihu četla. A pokud ne, možná nebude špatné, když vás na ni připravím...

Pavel Bäumer býval obyčejným studentem gymnázia, měl těsně před maturitou. Rád kreslil, četl, chodil s přáteli ven, bavil se. Když začala válka, byl společně se svými spolužáky, s nimiž se znal většinou od raného dětství, donucen třídním profesorem Kantorkem k narukování na vojenský výcvik, ze kterého měli být všichni později převeleni na frontu, aby bojovali za Rakousko-Uhersko. Mladí kluci se nenechali dlouho pobízet a s myšlenkou, jakými jsou tímto činem vlastenci, se dobrovolně vydali na pospas válce. Vojenský výcvik je měl naučit, jak přežít v neobydlených končinách válečných polí, ale zažili zde především šikanu a ponižování ze strany nadřazeného Himmelstosse. Když se konečně dostali na frontu a jako mladí rekruti byli svěřeni mazákovi Stanislavu Katczinskemu, zjistili, že ve válce se dá přežít, jen pokud budou dodržovat úpně jiná, nová pravidla.

Hrozný pocit cizoty ve mně náhle stoupá. Nenalézám cestu zpátky, jsem vyloučený; ať prosím, ať se namáhám seč jsem, nic se nehne, netečně a smutně tu sedím jak odsouzenec a minulost se odvrací. Zároveň se bojím zaklínat ji příliš usilovně, protože nevím, co všechno by se pak mohlo stát. Jsem voják, toho se musím držet.

Postupem času, jak ubíhají válečné měsíce a roky, vypráví Pavel o svém životě. O bitvách, kdy není nejdůležitější vyhrát nad neznámými lidmi, kteří jim nic neprovedli, ale zachránit si vlastní holý život. O odpoledních, kdy měli vojáci volno a mohli si užívat - kouřit, spát, jíst, bavit se. Alespoň na chvíli se pokusit zapomenout na to, v jaké době žijí. Pavlovi kamarádi, které znal celý život, postupně umírají a on se často utápí ve vlastních myšlenkách. Bez hlubokého ponoření do mysli se neobejde ani dovolenka a návštěva domova, rodného města. Zjišťuje, že i kdyby válku přežil, nedokázal by se vrátit. Neuměl by se smát podivnému humoru vrstevníků, nedokázal by hrdinně vypravovat zážitky z války, nemohl by sedět ve škole a poslouchat, jaké to je venku podle úředníků a jak si představují budoucí tažení rekrutů. Je ztracený, později by byl nazván jedním ze ztracené generace. A s takovými pocity zkrátka nejde žít...
"...Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně - nyní vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my, že se vaše matky trápí stejně jako naše a že vy i my máme stejný strach před smrtí, že stejné je umírání vaše i naše, stejná že je bolest - . Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohl bys být mým bratrem právě tak jako Katcza a Albert. Vezmi si ode mne dvacet let, kamaráde, a vstaň, - vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít."

Nemůžu říct, že se mi knížka nelíbila nebo hnusila. Pravda, osmdesát procent obsahu a vlastně celá myšlenka knihy je ponurá a nelze ji slovy popsat. Emoce drtí mé pokusy o myšlenky, nedokážu přemýšlet o něčem tak zvláštním a zbytečném, jako je válka. Co lidstvu tohle vyvražďování přineslo? Proč se nepoučilo? Proč pořád převládá nenávist mezi stejnou biologickou rasou? Nicméně v knížce se objevily i pozitivní situace, při kterých se nejen vojáci smáli, ale i já se nad jejich pomíjivými chvilkami štěstí pousmála. Když hodovali v rozbořené vesnici, když se domlouvali s mladými Francouzkami, když pobývali se sarkasticky vtipným pacientem na ošetřovně. Ne, nebylo to vtipné, ale pousmála jsem se tomu. Jeden den se radovali, cpali se husou a řádně to zapíjeli, druhý den bojovali v zákopech o život, hladoví, žízniví, unavení.

Především si ten náš budoár vystýláme matracemi, které přinášíme z domů. Vojenská zadnice také někdy ráda sedí na měkkém. Jen prostředek místnosti zůstává prázdný. Pak sháníme přikrývky a peřiny. Jsou nádherné a měkké. Ve vesnici je skutečně všeho dost. Albert a já nalézáme rozkládací postel s nebesy z modrého hedvábí a s krajkovým přehozem. Při dopravě se potíme jak opice, ale něco takového si člověk přece nesmí dát ujít, zejména proto ne, že to za pár dní bude beztak rozstřílené.

Možná si právě ťukáte na hlavu a říkáte si, že mi to nepřišlo tak strašné, protože tomu nerozumím. Netvrdím, že někdy pochopím první či druhou světovou válku (ostatně kdo je kdy pochopí?), že dokážu odhadnout pocity lidí v těch dobách, ale uvědomuji si strašlivost války. Na příběhu mě však těšilo, že to nebylo, na rozdíl od druhé světové, kdy se židé dennodenně modlili v koncentrácích, tak šílené. Že v těch čtyřech letech nastávali účastníkům války i dny, kdy se mohli zaobírat myšlenkami na něco jiného, než byla právě ta doba. Že měli občas volný den, kdy se bavili úměrně svému věku a zkušenostem. Už nikdy se totiž nedokázali zaobírat tím, čím se zaobírali před nástupem na frontu. Už nebyli dětmi.

Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid.
Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit - výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.

Ráda bych se na tuto knížku zeptala i vás. Nejen na Na západní frontě klid, ale i na váš názor na první světovou válku, na ztracenou generaci, na zatahování zvířat do války, ... Jak to vnímáte? Proč myslíte, že jsou lidé schopni dělat něco takového, něco tak strašného?

Mé hodnocení:
★ ★ ★ ☆ ☆

KNIHY V MÝCH MYŠLENKÁCH:
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Věděla jsem, že ji jednou budu potřebovat k maturitě, navíc jsme si úryvky četli ve škole. Školní čtení mě nebavilo, ale pak jsem se do toho ponořila doma a docela jsem se začetla.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Ztracená generace.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Zabíjet.
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Kým bych asi mohla chtít být? Opět, stejně jako snad ve všech titulech, které jsem v poslední době četla, zkrátka nedokážu někoho takového najít. Ale snad mě to alespoň při této tématice, kterou bych rozhodně nechtěla převtělená do postav zažít, omlouvá.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Jak jsem zmínila v textu výše, pozitivní bylo, že dny Pavla Bäumera nebyly pořád jen hrozné. Že nastaly i chvíle, kdy se měl dobře, kdy mohl jíst, pít a spát, smát se (i když trpce).
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co Vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovateli, ale třeba i v chování postav.
Vadilo. To je v tomto případě těžká otázka. Nedovedu si ani trochu představit život v prostředí, ve kterém se děj knihy odehrává. Nevím, jak bych reagovala, žila, jestli bych to vůbec snesla. Nicméně mě napadá jedna malá zvláštnost, která snad ani není zvláštní, ale zkrátka bych v dané situaci já reagovala jinak. Když byl Pavel na dovolené, byl (nechtěně) nevrlý k rodině, a zároveň nic neřekl přátelům jeho otce, kteří se mylně hádali o to, jak by měli vojáci postupovat, jak by měli válčit. Já bych mlčet nedokázala.

* v článku jsou použity úryvky z knihy


Krásný, byť tímto článkem nejspíš nakažený zbytek dne!
Kariol
 


Komentáře

1 Annika Annika | Web | 27. listopadu 2013 v 17:17 | Reagovat

metál pro mě - odhalila jsem neviditelný článek! :D vidím, že blog se totálně zcvokl ne jenom u mě.

tuhle knihu jsem četla kvůli matuře. bylo to drsné. také jsem o tom kdysi dávno napsala stručný článek, tu je případně odkaz. http://whiterosekingdom.blog.cz/1205/na-zapadni-fronte-klid

je to opravdu hrozné co se v tom dvacátém století dělo. obě světové války mi připadají příšerné - ale druhá horší. říkám si, že k té první prostě dojít téměř "muselo" - Evropa byla jako sud střelného prachu. ale ta druhá byla tak strašně zbytečná! na druhou stranu, nebýt té první a jejích následků, nebujela by tolik extrémistická hnutí jako nacismus a fašismus, kvůli nimž konflikt vypukl.
ohledně zatahování zvířat do války - myslím, že Fráňa Šrámek ve své básni Raport to vystihl dokonale.

a ještě jen pro drobné upřesnění, pojem "ztracená generace" se používá pro označení amerických autorů poznamenaných válečnými zkušenostmi (Hemingway, Fitzgerald, Faulkner...).
a jinak - moc povedené povídání!

2 Annika Annika | 27. listopadu 2013 v 17:18 | Reagovat

mayday! mayday! kde je můj komentář? O_O

3 Vendy Vendy | Web | 27. listopadu 2013 v 21:29 | Reagovat

Tuto knihu a ještě Cestu zpátky jsem četla těsně před maturitou a oba příběhy mě tak zasáhly, že z Cesty zpátky jsem psala maturitní písemku (to bylo nějaké zadání na téma, už si přesně nepamatuji). Na západní frontě klid považuji za jeden z nejlepších a nejsilnějších protiválečnýc románů, a jak mě o válce nikdy nebavilo číst, tento román jsem shltla opravdu rychle. Zanechal ve mně stejné emoce a stejné otázky, jaké zanechal v tobě a zřejmě v každém trochu normálním člověku, který má emoce a city na správném místě (zřejmě jen psychopata a sociopata by to nechalo chladným).
Války jsou nesmyslné a přece se konají. Jaký dojem jsem si z toho vyvodila? Za ty roky, co sleduji vývoj a dění ve světě, jsem zjistila, že lidstvo je absolutně nepoučitelné a vlastně učit se dějiny proto, abychom se z nich poučili, je na nic, protože se jaktěživo z ničeho nepoučíme. Snad jen proto, abychom si ověřili, že moc a peníze budou pořád vládnout světu a páchat neskutečné zlo. I když by moc a peníze mohly světu prospět a nadělat spoustu dobra. Jenže to by se muselo odmyslet ego a sobectví a megalomanství...
Napsalas výbornou recenzi, hodně na úrovni. Je vidět, že psaní je ti opravdu blízké, umíš zacházet se slovy a přesně vyjádřit své dojmy. Tuto recenzi bys mohla klidně dát ve škole, češtinářka by byla v sedmém nebi a to neříkám jen tak z plezíru...
Jen mě překvapilo tvé hodnocení, šest z desíti? To je lehký nadprůměr...

4 Vendy Vendy | 27. listopadu 2013 v 21:30 | Reagovat

Zase zpožděný komentář? :-?

5 Magdaléna Magdaléna | Web | 27. listopadu 2013 v 21:42 | Reagovat

Koukám, že tahle knížka je u tebe taky hodně citovací :) Když jsem psala čtenářský deník, byla víc jak polovina ukázek :)
Mně osobně se to ale příliš nelíbilo - obecně se historickým tématům vyhýbám, ovšem třídní nám ji dal povidnně... Dost doufám, že si ji u maturity nevytáhnu :D (to snad radši přečtu něco navíc :))
Ta knížka podle mě není špatná, je čtivá, všeříkající, jasná... Problém je tady prostě ve mně.
.
Tahle kniha je často porovnávána s Ohněm. Četla jsi? Je to pohled zase z druhé strany - z Francie.

6 Magdaléna Magdaléna | Web | 27. listopadu 2013 v 21:44 | Reagovat

.

7 Annika Annika | 27. listopadu 2013 v 22:04 | Reagovat

to je vtipné, ty zdvojené komentáře :D :-D

8 Beatricia Beatricia | Web | 28. listopadu 2013 v 6:39 | Reagovat

Tuto knihu jsem četla, ta patří mezi zlatý, kmenový fond mé knihovny. Ty jsi se zase skvěle popasovala s tou recenzí. To by měla číst tvá profesorka češtiny. U mne máš 11111****
Konečně ti mohu poděkovat za komentář; dorazil pozdě, ale přece. Snad ta apokalypsa na blogu už skončila, já bez blogu prostě nemohu. On je mé alter ego. :-)

9 Šárka Šárka | Web | 28. listopadu 2013 v 8:50 | Reagovat

Krásně napsaný článek!!!

Knížku jsem četla už je to dost dávno-tehdy mě dostala. Remarque se vyžívá v popisu emocí, sociálních vztahů a hrůzných válečných obrazů. Zároveň na každé druhé stránce koukalo nějaké zajímavé moudro do života. Tahle moudra mě už pak časem začala obtěžovat, ale celkově mám tohle dílo moc ráda. Už i kvůli tomu, že nám ukazuje, že ne jen 2. světová a ne jen 1. světová, ale každá válka je hrozná svým způsobem. Vůbec se není čemu divit, že se válečná ztracená generace tak topila a tak obtížně si hledala cestu do společnosti. :)

10 Em Zet Em Zet | Web | 28. listopadu 2013 v 16:10 | Reagovat

Knihu jsem četla... vlastně nedočetla. Tématika války v mé mysli přináší depresi, smutek, slzy, melancholii a děs. Nemůžu číst takovéto knihy. :/

11 Kariol Kariol | Web | 28. listopadu 2013 v 16:30 | Reagovat

[1]: Děkuji moc za komentář, článek jsem si přečetla a jsem ráda, že máme podobný názor.
Pojem Ztracená generace nám takto vykládala češtinářka, takže buď jsem to špatně pochopila, nebo nám to řekla špatně. :-)
[3]: Děkuji moc za pochvaly, chtěla jsem recenzí vyjádřit svůj názor na danou věc, protože válka je dle mého hodná k zamyšlení.
Šest z desíti... inu, mně se vlastně líbí Remarquův styl a i způsob, jakým to pojal. Ty stržené body jsou vlastně za příběh...
[5]:[10]: Doufám, že teď nevypadám, že se v takových knížkách vyžívám, když o tom pořád píšu. :-)
[8]: Jo, vypadá to, že je apokalypse konec a blog to přežil. :-D
Myslím, že by si to má češtinářka ani nečetla. ;-)
[9]: Někdy mi to moudro jen prolétlo očima, někdy jsem se nad nimi pozastavila. :-) Tak jako tak je to dobře napsané. :-)

12 Thalia Thalia | Web | 29. listopadu 2013 v 16:28 | Reagovat

Z téhle knížky jsem četla jenom úryvek. Kdybych měla čas, klidně bych si ji přečetla celou :-)

13 Thalia Thalia | Web | 29. listopadu 2013 v 16:28 | Reagovat

Z téhle knížky jsem četla jen úryvek, ale kdybych měla čas, klidně bych si ji přečetla celou :-)

14 Vendy Vendy | Web | 30. listopadu 2013 v 11:29 | Reagovat

Kariol, jestli budete mít nějaký úkol do češtiny na téma recenze, tohle tam klidně dej. A nevěř tomu, že češtinářka by to nečetla...myslím, že ano a jestli má jen trochu pro češtinu a sloh, její dušička by zaplesala.
K pojmu "ztracená generace", tohle platilo i pro tu německou. A vlastně to platí asi pro všechny, které v kritickém dětském věku vyženou na několik let do války, donutí je vraždit, převrátí jim život naruby a pak budou chtít, aby se vrátili do normálu, jako by se nic nestalo.

15 Kariol Kariol | Web | 10. prosince 2013 v 16:51 | Reagovat

[12]:[13]: Snad si jednou čas najdeš. ;-)
[14]: Nevím, jestli se takové úkoly píší, nicméně bych se ji stejně bála někomu ukázat. ;-)

16 Elle Raven Elle Raven | Web | 25. prosince 2013 v 13:33 | Reagovat

U mňa v triede všetci čítali túto knihu ako povinné čítanie v rámci prípravy na maturitu, ale ja som ju čítala už dávnejšie pretože... pretože Remarque. To je jednoducho môj najobľúbenejší spisovateľ, čo sa románov týka.
A k 1. svetovej... je ťažko posudzovať niečo, čo som nezažila, ale z rozprávania druhých viem, že vojna, nech už je akéhokoľvek charakteru je zlá a prinesie vždy len nešťastie. A vlastne to aj bolo opísané v mnohých knihách a filmoch, aj keď niektorí ľudia to môžu vnímať inak. Pre mňa bola teda 1. sv. úplný nezmysel. Takže tak. :)

17 Anie Anie | Web | 14. ledna 2014 v 8:32 | Reagovat

Souhlasím. Po přečtení této knihy jsem pochopila, že i první světová udělala na lidech své. Tuto knihu si určitě dám letos k maturitě, protože se mi četla opravdu dobře je v ni mnoho pravdy o válce a vypráví o mladých životech a o tom, jak válka dokázala z mladého člověka udělat prakticky vzato prázdnotu, neboli člověka, který najednou nevěděl co dál...

18 Niké Storch Niké Storch | E-mail | Web | 4. února 2014 v 21:36 | Reagovat

K této knížce jsem se dostala zásluhou povinné četby k maturitě a nakonec mě naprosto zaujala. Jak už jsem psala, miluju historii a tohle je právě další kniha, která mi vzala dech. Myslela jsem si to samé. Že první sv. válka nebyla nic oproti té druhé. Ale člověk si uvědomí, že každá válka je hrozná! V každé válce jsou ztráty a úplně nevinné oběti. V každé válce můžeme přijít o něco blízkého. Myslím si, že my ani nemůžeme pochopit ty hrůzy, které pamětníci těchto válek prožívali. Protože pokud jsme něco takového neprožili a žijeme si spokojený život, stěžujeme si jen na (z jejich pohledu) banality, nemůžeme vědět, jak se cítili oni. Já osobně válku pochopit nedokážu. A proč jsou lidé schopni udělat něco takového? Myslím, že je to vždy ta lidská touha po moci...Je strašné, že se ani teď státy nemohou dohodnout. A to se nazýváme civilizovanými??

19 Date tree Date tree | E-mail | Web | 4. února 2014 v 22:01 | Reagovat

Úžasná kniha. Je zde skvěle popsána situace, jak se při válce cítili vojáci. Je neuvěřitelné, co jeden člověk, který zavelel dokázal - zmanipulovat tolik lidí a donutit je dělat něco proti jejich vůli.. velmi silná a dojemná knížka.
Navíc mě zachránila od zkoušení z češtiny díky tomu, že jsem ji četla:)

20 PoprockCZ PoprockCZ | E-mail | Web | 4. února 2014 v 22:12 | Reagovat

Proč? moc, peníze, sláva... lidé jsou nemožní.
Recenzi čtu hlavně proto, protože ji příští rok budeme číst povinně. Určitě je to zajímavá kniha, ale psaní o válce není zrovna můj šálek kávy. Ale kdoví, třeba bude fajn :)

21 Taychi Taychi | E-mail | Web | 4. února 2014 v 23:23 | Reagovat

Na Západní frontě klid jsem si půjčila měsíc předtím, než jsem se dozvěděla, že ji máme v povinné literatuře pro devátý ročník. Velmi mě totiž uchvacují knihy z období válek a byl pro mě šok, když hlavní hrdina zemřel. Nebyla jsem na to zvyklá. Nechtěla jsem. Po posledních řádcích jsem k sobě knihu jen tiskla a plakala. Více než kdy jindy si člověk uvědomí, jak válka postihuje lidi. Nejen ty na vysokých postech, kteří se rozhodují, zda válčit, ale i ty nevinné, kteří světu ještě ani nestihli nic udělat. Hodně mě také šokovalo, když skupina chlapců přišla navštívit do špitálu svého kamaráda a jeden z nich se hned ptal, jestli si může vzít jeho boty, jelikož on už je přece nebude potřebovat. Nedovedu si přestavit, jak se lidé po válce dokáží vůbec zařadit do běžného života, ačkoliv tady nad tím nemusel přemýšlet ani jeden. Všichni přece zemřeli. Autor, který přežil obě světové války a v jeho knihách se zračí něco nevídaného a nevyslovitelného. Hodně doporučuji i knihu Miluj bližního svého od něj. :-)

22 Pearl Pearl | Web | 5. února 2014 v 16:02 | Reagovat

Zrovna tohle je jedna z mých nejmilovanějších, Remarque je naprosto famózní. Docela s tvým názorem nemohu souhlasit a už vůbec nechápu, jak tě napadlo, že první světová válka byla oproti té druhé "v klidu". To jsem se trochu aspoň zasmála. :D Samozřejmě v dobrém. :)

23 Monika Monika | 5. února 2014 v 20:50 | Reagovat

Chmmm. Na tohle se mi bude těžko reagovat. Původně jsem ji taky chtěla číst k matuře, pak už ani nevím, proč jsem si ji nevzala. Asi jsem se zalekla číst takovouhle silnější literaturu a zvolila jsem si jednodušší, romantičtější, ne tak dramatický, ačkoliv i tak smutný příběh Petr a Lucie. Který byl hezký. Příjemný. Zvolila jsem si prostě jiné možnosti a tohle dala ladem. Nechci se snad ani vyjadřovat k mému postoji k válce, bylo by to vyčerpávající, i když by tě to asi zajímalo, ale prostě po tomhle článku tak nějak bloudím v hlavě a nemůžu sama najít vlastní myšlenku. Nejlépe bych dokázala souznívat, a napsat ti tak názor, když bych za sebou měla nějakou tématickou knihu.

24 Lucinda Lucinda | Web | 6. února 2014 v 10:28 | Reagovat

Knížku si chci přečíst a jsem na ní zvědavá. Četla jsem knížky o druhé světové, ale o té první ne. A to chci napravit. Skvělá recenze!! :)

25 Katt Flame Katt Flame | Web | 16. února 2014 v 17:28 | Reagovat

Právě před týdnem jsme ve škole psali na 1. světovou válku. Dějepisářka samozřejmě nezapomněla zmínit Remarquea a jeho slavnou knihu. V té době museli žít samí blázni, když byli schopni zavdat životy válce, hlavně, že Německo se nabaží válkou. Něco neskutečného, neuvěřitelného, zkrátka nepochopitelného.
Války byly vždy nesmyslné, v nich i lidské životy se rozvaly zvířecím. Nicotní jednotlivci, kteří vlastně ani za jednotlivce považováni nebyli. Jen davy, armáda Rakousko Uherska, armáda Německa, armáda Velké Británie... Oběti počítány na masné miliony! Nad tím se rozum zastaví a ptá se: "Kde se stala chyba?" Lidi jsou rozežraní, nevědí roupama, co by. Takhle to vždy odůvodňuji já, jinak to nejde. Chtěli moc, tak bojovali. Chtěli peníze, bojovali. Kolonie? Bojovali. Území? Bojovali. Co jim bylo po tom, že lidé za ně umírají? A černě vtipné na situaci zůstává, že vládcové země vše řídí, koordinují. Hrají pro armády, pro jednotlivé lidi, kteří je slepě brání, následují jejich rozkazy; hrají nebezpečné šachy, kde neplatí známá pravidla "Král je mrtev", "Dáma bere všechny". Platí, že pěšáků je snadné nasadit kolik vládce chce, je třeba mít také náhradní figurky v rukávu!
Prostý (strategicky šachově částečně komplikovaný?) hnus!
Knihu si přeji přečíst z jednoho důvodu: Chci zjistit, zda to bylo tak, jak se učíme ve škole. Opravdový cirkus morbidního humoru...
Smutná doba tato válka. A sotva se Německo po porážce vzchopilo, začal další světovou válku Hitler. Někdo (všichni) by si myslel, že se poučí, že nebude třeba dalších milionů obětí - ach, jaká škoda. "Jednou nevkročíš do stejné řeky", krásné přísloví, které Hitler jistě neznal!

26 Reina-sun Reina-sun | Web | 2. března 2014 v 15:13 | Reagovat

S touto knihou jsem moc dobře seznámena (především proto, že za rok mi bude na krku jako klíště viset matura).
Vždycky když probíráme 1. i 2.sv.válku, ať je to v dějepise nebo v češtině, neubráním se hořkosti. Je mi zle, když vidím ty nekonečné řady bílých křížů a nápisy: Děkujeme hrdinům!
Jakým hrdinům doprdele?! Ono je hrdinství nechat se pro nic za nic zapíchnout? Jenom kvůli tomu, že nějaký blbec uhodil do stolu? Nesmyslnost a totální hloupost i naivita lidstva, že už žádná další válka nebude. Jo, jasně.

Podle mě to skvěle vystihl Tomáš Klus v písni Válečná. ,,...mlčky objímala těla padlých i vítězů, jenž není, neb válku nelze vyhrát platí-li se životem!"

27 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 26. dubna 2014 v 15:38 | Reagovat

Remarque byl geniální spisovatel. Na západní frontě klid byla čtvrtá kniha, kterou jsem od něj četla, takže jsem víceméně věděla, do čeho jdu. Já osobně -jelikož si stejně jako nikdo jiný, který to nezažil - si nedokážu život ve válce představit, ale chci se o to aspoň pokusit. A jak jinak toho docílit, než číst o pocitech lidí, kteří si tyhle hrůzy skutečně prožili?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama