Cesty tažných mraků

30. prosince 2013 v 14:18 | Kariol
Cesty tažných mraků - Zdeněk Thoma, Soňa Thomová

Počet stran: 96
Nakladatelství: Argo, 2010

Odlesky japonských haiku ve fotografiích Zdeňka Thomy
Pouhých sedmnáct slabik stačilo a dodnes stačí japonským básníkům, aby zachytili prchavou chvíli, náladu či atmosféru v geniální ztratce básnické formy zvané haiku. Také výtvarná fotografie má tu čarovnou moc do svých tenat navždy polapit ojedinělý okamžik a situaci, jež se už nikdy nezopakuje. Když se pak spojí mistři haiku s fotografem, vznikne originální knížka, která vás nenásilně vtáhne do světa podivuhodných krajin a okouzlujících dojmů.


Mnoho lidí žije v představě, že Japonsko je hustě zalidněnou zemí, plnou betonových velkoměst a továren s hypermoderními technologiemi, svázanou tepnami autostrád a tratěmi superexpresů. Avšak Japonsko má i jinou, o hodně líbeznější podobu. Hlavní roli v ní hrají přírodní scenérie. Vždyť sedmdesát jedna procent povrchu japonských ostrovů zaujímají hory pokryté pestrými koberci lesů! Zvláštní kouzlo japonské krajiny umocňují hrozivé, avšak čarokrásné kužele sopek. Jen těžko by se na světě našla majestátnější hora, než je Fudži. Je opředena legendami, opěvována básníky, neustále zobrazována. Stala se posvátným symbolem země. Z roviny u moře tu ční jen ona sama, velkolepá a jedinečná. Stejně pozoruhodné jsou i japonské mořské scenérie: divoká pobřeží s bizarními skálami, zádumčivé zátoky s písčitými plážemi nebo louky se zářícími a ve víru větru tančícími stvoly vysokých travin.

Asi by se mohlo zdát podivné, že píši recenzi (jestli se tomu, co řadím do rubriky Knihy, dá říkat recenze) o knížce, která má sotva sto stránek a devadesát procent obsahu jsou (nádherné) fotografie. Nicméně nepodělit se s vámi o takový skvost, který nabízí kombinace haiku od nejlepších japonských básníků, jako byli Macuo Bašó, Macuki Tantan, Taneda Santóka, Kobajaši Issa, Tojodžima Rogecu, Masaoka Šiki, Nakamura Teidžo, Takebe Sóčó, Jamaguči Seiši, Nakagawa Ocuju, Kagami Šikó, Takamija Šadó či Hattori Ransecu, se skvělými profesionálními fotografiemi od cestovatele Zdeňka Thoma. (Omlouvám se, pokud jsou jména napsána špatně, japonština je mi neznámá a kromě [konýšiva] neumím ani slovo, a to ani přesně nevím, co zmíněné slůvko znamená)

Macuo Bašó (1644 - 1694), vlastním jménem Džinšičiró Macuo (básnickou přezdívku obdržel podle banánovníku zasazeného před jeho chýší) proslul především jako mistr haiku, sedmnáctislabičného verše zaměřeného na postihnutí prchavé nálady okamžiku. Je pokládán za otce nové formy poezie zvané haiku, která se dá charakterizovat jako esence básnického nápadu zpodobněná ve veršíku o klasickém slabičném rytmu go-šiči-go, tedy 5-7-5 (v překladu do češtiny toto pravidlo nelze vždy dodržet). Vyjadřuje emocionální vztah k přírodě, životu a obyčejným každodenním maličkostem.

O této knížce bych se nikdy nedozvěděla, kdyby... přemýšlím, kde to vlastně začalo. Vím jen, že jsem byla okouzlená Anničinými haiku a haiku několika dalších blogerů a sama jsem to chtěla zkusit. Nejprve jsem napsala budoucí japanoložce Annice o drobnou radu, neboť jsem si nebyla jistá, abych něco neudělala špatně, nezprznila takový krásný básnický útvar. Ta mi svou vřelou odpovědí moc pomohla a mohla jsem se pustit do díla. Ještě předtím jsme však s mamkou seděly u stolu, večeřely a tak namátkou konverzovaly. Zeptala jsem se jí, jestli se jí líbí haiku. Její odpověď byla kladná a do půl hodinky mi dobrovolně našla malou knížečku, Cesty tažných mraků, kterou jí prý věnovaly kolegyně v práci, už netuším k čemu. Ještě téhož večera jsem se do ní ponořila, během chvilky ji přečetla a většinu těch úchvatných haiku jsem musela číst znovu, jak mne zaujala. A na fotografie jsem taky koukala hodnou chvíli, ještě teď jsem některými naprosto okouzlena jako při prvotním spatření.

Haiku má hodně společného se zenovou filozofií. Mimo jiné naprosté pohlcení okamžikem, maximální zkratku, příjemný nadhled i humornou nadsázku či odpor k zažitým konvencím.

Přemýšlím, co bych mohla vykládat dál. Příběh, který jsem zatím nepopsala, ani slovy vyjádřit nemůžu, každé napsané haiku má svůj vlastní. Co se asi japonským básníkům honilo před stoletími hlavou? Procházeli se v úplně jiné a přitom tak stejně krásné krajině japonských pohoří, leželi v trávě a žvýkali kdejaké stéblo. Uměli zastavit čas a vychutnat si daný okamžik, nespěchali. Úvodní slova o japonské přírodě, jež napsala paní Soňa Thomová, mne maximálně nalákala k zapsání Japonska na seznam zemí, které bych jednoho dne chtěla navštívit. Jak ráda bych viděla ty krásné hory, zasněžený vrcholek Fudži, pestré koberce lesů a divoká pobřeží moří Tichého oceánu. A za tu cenu bych se možná pokusila něco málo naučit japonsky, ačkoliv už teď tuším, že by to velký úspěch nemělo. Nevadí, vzala bych s sebou Anniku (kdyby jí to nevadilo) a na krásy země vycházejícího slunce bychom se vypravily podívat společně. :)

"Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny poutí a cesta jejich příbytkem..." Tak začíná Úzká stezka do vnitrozemí, jedna z pěti knih slavného japonského literáta Macuo Bašóa. Tuto pasáž dovede leckterý Japonec ocitovat. Bašó se vášnivě a rád vydával na toulky, a své dojmy vyjadřoval sedmnáctislabičnými verši haiku. Také další básníci tohoto žánru s oblibou putovali po horách a pobřežích. Japonci mají pro cesty přírodou výstižný obrat: kusamakura - polštář z trávy - v protikladu k termínu tamakura - polštář z ženských paží, což je symbol domova. Ve stopách japonských mistrů šel i fotograf Zdeněk Thoma. Stejně jako oni se nechával okouzlit mnohotvárnou krajinou a na polštáři z trávy strávil nespočet týdnů. Podle jeho názoru se haiku s fotografií skvěle doplňují, či vlastně splývají v jednu jedinou fotografickou báseň...

Abych však přistoupila k celkovému hodnocení a ne jen ke svému žvanění o snech a představách. Obdivuji, co fotograf, publicista a cestovatel Zdeněk Thoma dokázal, neboť tak nádherně a výstižně zachytit fotografie, jako by snad haiku byla napsána pro ně a ne naopak, to chce obrovský talent. Přiložila jsem dvě haiku, která by vás svým zpracováním, co se fotografie i haiku, mohla k pořízení si této knížečky navnadit. Je to taková potěcha pro duši, pastva pro oči a síla k povzbuzení. Zamilovala jsem si tenhle sedmnáctislabičný japonský básnický útvar a doufám, že vám nebude vadit, když ho sem tam ve svých poetických pokusech použiji.

Mé hodnocení:
★ ★ ★ ★ ★

KNIHY V MÝCH MYŠLENKÁCH:
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Půjčila mi ji mamka a já jsem si chtěla přečíst některá haiku pro nachytání inspirace a poučení.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Kouzlo okamžiku.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Jáh! (verš Macušima jáh! Ono jáh je vlastně hlasité ááách, jež postupně vyznívá do ztracena.)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Jelikož v této knize žádné literární postavy nevystupovaly, nemusím odpovídat. Přesto bych chtěla, alespoň na chvíli, být některým z japonských básníků.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Celkový příběh to, jak jsem už řekla, nemělo, nicméně se mi moc líbilo, že fotografie splývaly s verši haiku a naopak. Krásně zkombinováno, maximálně příjemný zážitek!
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co Vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovateli) ale třeba i v chování postav.
Chybu v tomto útlém svazečku asi nenajdu. Jen mě mrzí, že tam těch haiku nebylo víc. :D

Krásný zbyteček roku 2013,
Kariol
 


Komentáře

1 Annika Annika | 30. prosince 2013 v 15:58 | Reagovat

konýšiva!!! :D promiň, to nemyslím rozhodně nijak zle - strašně mě to pobavilo! :D "konničiwa" znamená "dobrý den" a čte se to, jak se to píše - [konničiwa] :-)

a tuhle knihu jsem neznala... a obávám se, že jestli umřu, aniž bych si ji přečetla, nebudu moci v hrobě klidně spát. jakmile mi začne škola, okamžitě pro ni letím do knihovny!! :-)

a na výlet s tebou do Japonska bych rozhodně bez váhání jela ;-)

2 Kariol Kariol | E-mail | Web | 30. prosince 2013 v 17:26 | Reagovat

[1]: Však jsem tam napsala, že japonština je pro mě španělská vesnice :-D
Je to pěkná knížečka, malá a přitom velká svým obsahem. :-) Určitě si ji přečti. ;-)

3 Beatricia Beatricia | Web | 30. prosince 2013 v 17:43 | Reagovat

To je grandiózní počin, budeš mít 100 % autorský blog a navíc, využiješ svou novou zrcadlovku. Nikdy své čtenáře neodradíš, tvůj blog je jednička. :-)

4 Kariol Kariol | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 8:21 | Reagovat

[3]: Jů, já nemám zrcadlovku. :-)

5 Taychi Taychi | E-mail | Web | 4. února 2014 v 23:14 | Reagovat

Japonsko je země, která mě dříve velmi uchvátila a i nyní k ní vzhlížím jako k zemi s velmi starou a krásnou historií, i když se v ní občas najde nějaké krvavá kapka, která to kazí. Haiku jsem málokdy dokázala plně pochopit, ale obdivuji, jak lidé dokáží do pár slabik vložit něco tak krásného. Když chci já vyjádřit něco smyslného, krásného, co se dotkne srdce, tak použiji spoustu vět a ještě to ve výsledku nemá ten efekt, který bych chtěla. Navíc mám slabost pro knihy dokumentované fotografiemi. Fotografie si vždy nechávám na konec knihy, kdy po dočtení ještě listuji a dané fotografie si prohlížím.

6 Monika Monika | 5. února 2014 v 19:50 | Reagovat

Jáj. No jak na potvoru! Já totiž toužím do Japonska, do Číny. Štve mě, že máme Erasmus jen po Evropě. Asi bych nad tím totiž přemýšlela. A nemysli si, já z japonštiny toho moc víc než ty neumím (ačkoliv se ji chci už x let učit) jen tak jako baka, hai, bakayaro konoyaro, sandaime, yondaime, godaime, itadakimasu, kawaii, nande, shinobi,... Našlo by se toho víc no.
Nicméně, holka, koukám na tebe a přemýšlím, jak bych si s tebou připadala jak nějakej idiot :D Ty jsi děsně hloubavý člověk. A ačkoliv bych si s tebou třeba ráda zafilozofovala, vyvedlo by mě to z míry a skončila bych následovně: O_O

7 Ellnesa Ellnesa | Web | 6. února 2014 v 18:13 | Reagovat

Jé, že mě vezmete s Annikou sebou! Haiku se mi u jiných autorek moc líbí, ale já sama se jich trochu bojím. Myslím, že tuto knížku si někdy určitě přečtu, vypadá zajímavě a inspiraci v podobě fotografií vážně potřebuji! :-)

8 Katt Flame Katt Flame | Web | 27. února 2014 v 13:27 | Reagovat

Konnichiwa alias Dobrý den :-) je taky jediné slovo, které mi něco málo říká. Ono to asi stačí, říkat jen [konišivá, konišivá] a uklánět se Japoncům. :-D
Když se řekne Japonsko, představím si opravdu mapu, na mapě Tokio a v Tokiu plno paneláků, supertratí pro supervlaky :-), potrubní vlaky a nevím, co všechno. Vždy mi na mysl přijde infrastruktura. Přitom jsem vždy věděla, že v Japonsku je toho tolik krásného, akorát za Japonsko považuji jen ty kalné, chladné, přesto velice vyspělé ekonomické a technologické bloky Tokia. Škoda!
Navždy mám ale s Japonskem spojenou také růžovou barvu; rozrostlý, košatý třešňový strom (určitě by se nehodil do šedého ruchu dálnice).

9 Lenny Lenny | Web | 3. března 2014 v 9:53 | Reagovat

Z Japonska mám nejraději anime, go a ... haiku. Díky za tip, ta kniha vypadá vážně dobře, hned si ji jdu připsat na To Read List :)

10 Zdeněk Thoma Zdeněk Thoma | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 0:15 | Reagovat

Děkuji za krásná slova

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama