Vánoční setkání

17. prosince 2013 v 5:59 | Kariol |  Mládí na křídlech
Naposledy jsem se s kouzelnými bytůstkami ze světa blogového vesmíru setkala v červnu v počátcích září jsem si domluvila schůzku pouze s královnou bílých růží Annikou. Právě proto mi udělala večerní emailová zpráva od té samé blogerky nesmírnou radost a ihned jsem svou účast na menším srazíku několika víl ze zdejších internetových končin potvrdila. V už tak nabitou sobotu čtrnáctého prosince jsem se v poledních hodinách ustrojila do rádoby normálního oblečení, popadla jakousi sestřinu kabelku a vyrazila na autobusové nádraží do Slaného. Na zastávku číslo čtrnáct (jak krásně se v tu skvělou sobotu vyjímala čtrnáctka, že? :)) přijel se zpožděním přeplněný autobus mířící na Dejvickou do Prahy, já si koupila lístek, našla volné místečko k sezení, nasadila sluchátka a cestou do našeho hlavního města se dívala z okna na krajinu plnou polí a dálnic.
Do určeného času, do dvou hodin, jsem měla po příjezdu na zastávku metra Náměstí republiky ještě půl hodiny a tak jsem se vydala podívat se na to všemi vrstevníky opěvované PALLADIUM. Upřímně, nic moc, jenom lidi a oči oslepující světla, původně mající připomínat vánoční časy. Porozhlédla jsem se jen po jakémsi knihkupectví, a pak jsem odcházela na stanovené místo "u mapy". Raději jsem po pěti minutách čekání u mapy před východem z metra poslala zprávu Annice, která mne poslala až dolů do metra. Jak jsem ji tak z dálky viděla, s pousmátím jsem vyšla vstříc nádhernému odpoledni!


(Obrázek diáře stažen zde.)

Chvilku jsme s Annikou stály a povídaly si - o jejím účesu, o škole, o organizování onoho srazu - a pak královna bílých růží zamávala na zajímavou elfku v růžové bundě (kterou jsem považovala za mikinu) a nestejnobarevných rukavicích - to přicházela očekávaná fialková Axolotlík. Trochu netypicky jsme se seznámily a opět se ponořily do hovoru, neboť jsme už v trojici čekaly na mého drahého andílka, dívku z polárních legend Luné. I ta po chvíli dorazila. Několik minut jsme věnovaly postávání a pokukování po Christině Machart, jež byla pozvána mou drahou indiánkou úplňku, ale když ani po půl třetí neozvláštnila stereotypní halu zastávky metra trasy B, zavedla nás pomalu Annika do své oblíbené cukrárny.
Byla to věru přenádherná cukrárnička, malá a útulná, taková domácí. Cítila jsem se tam báječně, i když to bych se ve společnosti mých spřízněných (proč si na tohle slůvko vždycky nemohu vzpomenout? :D) dušiček cítila všude. Hned naproti vchodu stál pult, na němž vyzývavě posedávaly dortíky a jiné lahůdky křičící na zákazníky "Sněz si mě". Dolní místnůstku vyplňovalo ještě několik stolků a také se z ní vinuly točité schůdky do patra oné cukrárničky, kde se rovněž za několika malými kulatými stolky dalo sedět. My čtyři jsme do takového malého stolečku v horní části cukrárny s úsměvem usedly a šly si postupně objednat čaj a/nebo nějaký sladký zákusek.
Následujících několik hodin (čas utíkal nespravedlivě rychle a já ho raději nevnímala) jsme seděly, popíjely a pomlsávaly, povídaly si o všem (ne)možném, zasmály se i na několik vteřin úplně přestaly mluvit. Nemohu si neodpustit vyjádřit svůj názor na mé sobotní společnice v tom ponurém odpoledni. Anničina ramena už nezdobily copy jako posledně, nicméně s krátkými vlasy jí to také moc slušelo a zaujal mne její ohoz, zkrátka se mi ten styl nestyl líbí! :) A obdivuji tvůj picí režim! :) Axolotlík na mne působila opravdu mile - byť s neviditelnými kruhy pod očima :D - a i když jsem to možná nedala plně najevo, nesmírně mne potěšilo, že jsem se s ní poprvé potkala. A doufám, že ne naposledy, protože tak skvělou osůbku bych potřebovala vídat pravidelně, aby mi zlepšovala náladu. :) A pak, samozřejmě, Luné - obrovskou radost mi udělalo, že dorazila, že jsem ji po dlouhém půlroce slyšela povídat, viděla usmívat se a bylo zvláštní říct jí v půl šesté "Tak ahoj", jelikož takový krátký čas zkrátka nestačil.
Málem bych zapomněla - ještě s Luné jsme začaly dělat hlavní náplň odpoledne! Anniku napadlo, že když už se vydáme do Galerie Pastelka (přeci jen pořád zachováváme tradici spojení našich setkání s návštěvou tvořiliště pastelkové víly Marie Brožové), mohly bychom naší oblíbené malířce, která dle zpráv na internetu nebude přítomna, nakreslit vánoční přáníčko a nechat jí ho tam. I přinesla královna bílých růží papíry a pastelky (čím jiným ostatně pastelkové víle kreslit, že? :)), já doma popadla děrovačku ve tvaru vločky a mohly jsme začít. Obrázek jsme dělaly úplně všechny čtyři, po Lunéině odchodu se pouze dodělávalo okolí stromečku. Každá jsme do výtvoru dala něco ze sebe, snažily jsme se rukama realizovat vyfantazírované představy vánočních ozdobiček a nakonec z toho vznikl docela pěkný vánoční dáreček. Na mou vločkovou děrovačku se nezapomnělo a po srolování vypadalo přáníčko ovázané zelenou stuhou vážně pěkně. Také jsme se při jeho tvoření nasmály - ať už při vymýšlení ozdob na stromček nebo při psaní přacího textu. Podařilo se mi vymyslet nové slůvko "sněžulína", které jsme sice do obrázku nezakreslily, ale já si ho pořád pamatuji.
Rovněž za přítomnosti Luné jsme já a ona rozdaly malé vánoční dárečky. Já se pokusila upéct perníčky a věnovala jsem ostatním čtyřlístek s Beruškou, zatímco Luné nás překvapila nádhernými andělíčky s korálků! Já dostala okouzlujícího zlato-červeného.

Po šesté hodině jsme se vypravily do Galerie Pastelka. Cestu tam nám ztěžoval dav turistů proudící po ulicích Starého města. Bohužel jsme musely projít Staroměstským náměstím a já jsem z ozářené kopy mající připomínat vánoční stromek málem oslepla. K našemu velikému štěstí bylo v Galerii, která se nachází na Malém náměstí v pasáži Richtrova domu, otevřeno a k našemu velikému radostnému překvapení zde právě malovala vánočního jednorožce naše malířka Marie Brožová. Zatímco já jsem si kupovala diář na rok 2014 s obrázkem Kniha života a dva pohledy (Vánoční stromeček očima dětí a Stříbrný Měsíc), Annika se svým trojčetem (ha, konečně mi byl oznámen význam jejich oslovení trojče) předaly s přáním veselých Vánoc Marušce Brožové náš výtvor a jelikož mne honil čas odjezdu mého posledního autobusu, rychlou chůzí jsme se vydaly na metro, kde se mnou mé kamarádky počkaly na příjezd jednoho podzemního vlaku.
Asi jsem je v těch posledních minutách dost štvala, protože jsem se začínala stresovat, že autobus nestihnu. Přeci jen to byl poslední autobus a i když by pro mne mohla mamka dojet, pomyšlení, že budu nějakou dobu stát sama v rozkopané Evropské čekat na příjezd mamky mi nahánělo hrůzu do hlavy a já se nemohla soustředit. Vlastně to všechno bylo zbytečné, jak se později ukázalo...

S Axolotlíkem a Annikou jsem se ve spěchu rozloučila a po příjezdu ze Staroměstské na Dejvickou jsem spěchala na svou zastávku. Žel bohu jsem se ve čtvrt na osm, kdy měl už autobus dávno přijet, dozvěděla, že zpáteční zastávka je někde jinde. Kvůli rozkopané ulici totiž jeden spoj měl zastávku jinde než spoj na opačnou stranu a proto jsem s bušícím srdcem volala číslo mamky, která se v autobusových zastávkách Evropské vyzná. Nejprve jsem byla navigována do temných, liduprázdných a strašidelných ulic, kde u osamělých autobusových zastávek žádný předpokládaný autobus nestál. Jen taktak jsem doběhla na A56, která mířila na Kladno. Přestože jsem po celých čtyřicet minut stála, byla jsem ráda, že jedu domů. Ne, že bych Prahu neměla ráda, ale když máte strach, vždycky uvítáte bezpečnou a hlavně jistou náruč autobusu mířícího domů.
Samozřejmě jsem se bála samoty, kterou by mi nestihnutím autobusu nabídly pražské ulice a její záhadní obyvatelé s cigaretou v ruce. Ale cítila jsem se mizerně i proto, že jsem opět zklamala rodiče. Autobus mi ujel a já se bála, že po druhém zmatkování mi další sraz mamka pro jistotu nepovolí, nebo že dostanu přednášku o vlastní nezodpovědnosti, kterou jsem si v té slastné chvilce s mými blogovými kamarádkami neuvědomila. Ale mamka byla ráda, že jsem se vůbec dostala v pořádku domů a situaci nebrala tak vážně kvůli rozkopaným ulicím Dejvické, které i ji zmátly při udávání rad o polohách správných autobusových zastávek.

Nakonec to tedy všechno dopadlo dobře. A jak jsem zmiňovala v nemalých radostech číslo šestnáct, obzvlášť tato byla doopravdy radostně vystresovaná! A tímto ještě jednou děkuji mým sobotním třem společnicím za nezapomenutelné zpříjemnění jindy obyčejného víkendového dne! :)

Krásný večer,
Kariol
 


Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 17. prosince 2013 v 9:04 | Reagovat

Krásný, krásný, krásný článek. Já, jako roduvěrná Pražanka, jsem pečlivě sledovala tvé putování, které jsi bezvadně a barvitě vylíčila... á propos, Palladium je to nejhorší, co mohu o tom říct. Nikdy jsem tam nekoupila to, co potřebuji, nebo chci. Je to nablýskaná paráda bez ducha.

Ta "sněžulína" zaslouží velkou pochvalu. ☼☼:-)☼☼

2 Šárka Šárka | Web | 17. prosince 2013 v 10:00 | Reagovat

Dámy, jste skvělé, že pořádáte takovéto akce! Je to úplně jiný pocit-znát se všechny navzájem, než jen přes blog. A taky to chce odvahu přijít na něco takového úplně poprvé, takže poklona Axolotlíkovi :) Víte, že máte dohromady i moc hezké nápady? :)

3 Annika Annika | 17. prosince 2013 v 14:17 | Reagovat

jsem hrozně moc ráda, že jsi na sraz dorazila, bylo moc příjemné tě zase po pár měsících vidět! :-) to setkání mě velice bavilo - už jen to, jak neuvěřitelně rychle ten čas plynul, je známka toho, jak moc jsem si společnost vás tří užívala :-)
a včera k večíru jsem snědla ty perníčky od tebe - byly nejen vizuálně pěkné, ale i skvěle chutnaly! :-)

velice mě mrzí, že ti konec srazu vyšel takhle špatně. a neboj, nás jsi svým stresem nijak neobtěžovala - já bych koneckonců na tvém místě byla snad ještě nervóznější :D hlavní je, že jsi nakonec úspěšně dorazila a že jsi neměla průšvih :-)

4 Fée Fée | Web | 17. prosince 2013 v 16:43 | Reagovat

Staromák je strašné místo. Zejména když jsou vánoční trhy a ty se přes ně potřebuješ dvakrát za den co nejrychleji dostat, protože přebíháš mezi budovami na semináře či přednášky.
A Palladium jsou naprosto nepřehledné Bradavice :-D
Ale jinak mám Pražičku ráda, i když je pořád rozkopaná a tak vůbec. A Dejvice jsou pěkně divný, nedivím se, že ses tam nemohla vyznat :)

5 Ježurka Ježurka | Web | 17. prosince 2013 v 17:34 | Reagovat

I přes ten konec to nakonec bylo nádherné setkání. Úplně cítím, jak ti tam bylo dobře. Určitě se už těšíš na další a poučena už si přesně příště zjistíš, kde autobus staví, že? Všechno zlé je k něčemu dobré a člověk se učí stále. Krásně sis to užila! :-D

6 Kariol Kariol | Web | 17. prosince 2013 v 19:48 | Reagovat

[1]: Souhlasím. Chtěla jsem tam koupit ještě tričko pro kamarádku pod stromeček, ale v žádném z obchodů nic hezkého neměli...
[2]: Ano, je to opravdu něco jiného a když čtu článek od někoho, koho znám osobně, hned se mi čte úplně jinak! :-)
[3]: To jsem moc ráda, že perníčky chutnaly. Sice ještě nebyly úplně uležené, ale jak je vidět, vůbec to nevadilo. :D Možná, že bych byla více nervózní, kdybych věděla, že při nejhorším pro mě nikdo nemůže přijet autem. :-)
[4]: Souhlasím jak se Staromákem, tak s obchoďákem. Obojí je hrozné, ale stále je to nejspíš ta lepší část Prahy. A Vánoce taky netrvají věčně. ;-) :-D
Jo, já do Prahy taky ráda jezdím. :-)
[5]: Moc se těším a ano, při každém setkání se něco nového přiučím. Na mém prvním srazu - nebrat s sebou rodinu. Na druhém - vyrážet včas z domova. Na třetím - pamatovat si, kterou stranou východu metra vylézt. A na čtvrtém, na tomto - zjistit si, kdy a odkud mi jezdí autobusy. :-D 8-)

7 Fée Fée | Web | 17. prosince 2013 v 20:06 | Reagovat

[6]: Kdepak, centrum se jen tváří, že je nejhezčí :) Ale doporučuju třeba Petřín, Kavčí hory, Kampu, Letnou, to je teprv krása! Ale asi spíš v létě :) V létě je ostatně pěkná i Stromovka.
V centru je pořád moc turistů a ošklivýho kýče :-D

8 Magdaléna Magdaléna | Web | 17. prosince 2013 v 20:40 | Reagovat

Jste čupr holky... Chce to odvahu se takhle sejít (já bych to asi jen tak nedokázala)...
Mám radost, že jste si to užily a tvoje strachy na konci úplně chápu. Jsem sice skoro plnoletá, ale maminky se prostě musí poslouchat a představa, že mi kvůli mojí hlouposti něco zakáže mě vždycky dožene skoro k slzám... :)
.
Ve Slaným jsem byla na Bio olympiádě - a autobusové spoje teda nic moc :D Ale městečko sympatický :)
.
Marii Brožovou žeru :)
.
Ty máš hodně ráda Luné, viď? :)

9 Kariol Kariol | Web | 17. prosince 2013 v 21:08 | Reagovat

[7]: :-D Musím to městečko někdy pořádně prozkoumat. :-D
[8]: Počkej, tak to jsme se musely vidět! Seděa jsem tam a vybírala jízdenky k proplacení! Pojedeš letos zase? :-) (vlastně až na jaře :D)
Ano, Luné mám moc ráda. Hodně mi pomáhá a stala se mi nejspíš nejbližší kamarádkou. :-)

10 Ellnesa Ellnesa | Web | 18. prosince 2013 v 12:20 | Reagovat

Jů, musel to být určitě krásný sraz. Ráda bych také některé blogerky znala osobně.

11 Magdaléna Magdaléna | Web | 18. prosince 2013 v 20:11 | Reagovat

[9]: Tak to asi viděly... Byl tam hrozný spěch a mi přijeli pozdě - takže jsem zřejmě nic nevnímala :D :D Letos asi nepojedu - myslím, že ani školní kolo zkoušet nebudu. Biologie mě vlastně moc nebaví... Loni to byl omyl :D Pokud se prokoušu okresem (jakože bych měla :D ), pojedu do Kladna na češtinu :) To je kousek... ;)
Jsem ráda, že máš takovou spřízněnu duši... Já je stále nacházím... a ztrácím... :)

12 Kariol Kariol | Web | 18. prosince 2013 v 20:15 | Reagovat

[10]: Vždyť znáš. ;-)
[11]: Tak neznaly jsme se, tudíž jsme si sebe nemohly všimnout. Je to škoda, že letos nepojedeš, ale souhlasím se stavem biologie, taky s ní nemám nejkrásnější vztahy. :-)
Doufám, že jednou takovou opravdovou a trvalou najdeš. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama