Být sama sebou

28. února 2014 v 16:44 | Kariol |  Myšlenky
"Mládí není období života, ale duševní stav." - Johann Wolfgang Goethe

Když dospíváte, přáli byste si uvolnit křídla vašim schopnostem a lítat s nimi někde na hranici nepochopitelného světa nepřeberných možností. Jenže pak přijde někdo, kdo vám vaši motýlí podstatu nevyhasínající odvahy jít dál ukradne a vy najednou musíte zůstat na zemi. Musíte se dívat na všechno tak, jak to je, pohled shora vám není umožněn. Vnímáte bolest, kterou čtyři stěny nudné a bohužel bolestně pravdivé reality zabodávájí do zážitky nenaplněné duše.

Nechci tady rozvíjet teorie o tom, jak by člověk měl být sám sebou a tak, protože každý jsme nějaký a na takové odpovědi vám odpoví někdo povolaný, já ne. Spíš si nemohu odpustit napsat pár vět o své zkušenosti s tímto problémem. Protože ačkoliv mi každý říká: "Buď tím, kým jsi, nehraj si na nic jiného!", nemohu sama sebou být, dokud se budu řídit dalšími radami těch samých lidí.

Líbí se mi dlouhé vlasy. A přirozené barvy vlasů, od oříškově hnědých přes kovově černé nebo veverkovsky zrzavé až po špinavě blonďaté. Vlnité, rovné, nepoddajně kudrnaté, je to jedno. Jenže poslední dobou slýchám, že mně takové vlasy nesluší. Dostávám doporučení, abych se ostříhala nad ramena, abych si vlasy zkusila zesvětlit a slít do jednoho odstínu, nejlépe by mi prý slušela blond. Nechci! Jak bych mohla být sama sebou, když bych na hlavě nosila něco, co k mé osobnosti a mým vnitřním hodnotám vůbec nepatří?

Mám ráda přírodní barvy, zvlášť při výběru oblečení pro mě hrají důležitou roli. Zbožňuju béžové, černé, hnědé, khaki, šedé nebo tmavě fialové či obyčejně tmavě džínové barvy kalhot, světlé pastelové svetříky podobných barev a kožíškové boty. Vzdušná trička, průsvitné přehozy, hedvábné šátky a bavlněné mikiny, všechno právě v takových barvách. Jenže jakmile si něco z toho chci vyzkoušet a případně koupit, je mi to blízkým okolím rozmluveno.
"Není to výrazné, to si neber!"
"K čemu bys to nosila, jsou to divné barvy!"
"A nelíbil by se ti třeba jiný odstín, taková modrá nebo tahle červená vypadají líp!"
apod. ...
Proč nemohu nosit to, co se mi líbí? Když je někdo vyznavačem metalu atp., taky mu nikdo nezakazuje chodit v černé nebo hipísákům v barevných pletených čepicích. Jsou holky, které si nevezmou tričko, na kterém by nebyl obrázek či fotka něčeho slavného a naopak dámy, jejichž zevnějšek halí pastelové a kontrastní barvy. A pak samozřejmě lidé, kterým je to jedno. Mně to jedno není a právě proto se nad touto otázkou tak trápím.

"S pubertou na mě nechoďte!" křičí často v rozčilení taťka. Občas mám pocit, že kdybych se chovala tak, jak by všichni chtěli, možná bych ušetřila tátu zbytečného nadávání, ale zároveň bych ztratila sama sebe. Nemyslím si, že bych pubertu prožívala nějak radikálně, vlastně si myslím, že žádnou nemám. Jen si ujasňuji základní otázky mého postavení ve světě, v životě, uvnitř mě samotné.
A pak přijde někdo, kdo mi řekne:
"Takhle nesmíš myslet, jinak jsi hlupák!"
"Takhle to nesmíš dělat, nechovej se jak debil."
"Buď taková a maková, protože jinak skončíš jako támhleten."
a další a další věty, které postupně zabíjejí mé, možná naivní, představy o mé budoucnosti a trhají na kusy moje rozvíjející se sebevědomí. Nedovolí mu dostat se alespoň ke zdravé normě, abych mohla jednou být tím, čím být chci.
Přemýšlím, proč to tak je? Možná to všichni myslí dobře, protože vědí, jak to se mnou dopadne, když zůstanu sama sebou. Ale nebylo by to pro mě to největší neštěstí, ztratit to jediné, co naplňuje existenci mé osobnosti?

Přála bych si být sama sebou. Ale nejde to. Lidé mi to nedovolí. Svět mi to nedovolí. Jako by to byl zločin, zůstat věrný svým touhám a zálibám. Jako by byl hřích být jiný než ostatní. Jako by se nesmělo vybočovat z davu nešťastných.

Kariol
 


Komentáře

1 dawee dawee | 28. února 2014 v 16:59 | Reagovat

ahoj:) moc se mi tvůj názor líbí...pokud chceš navštiv i můj blog. Doufám že tě tam něco zaujme. :)

2 Adelaine Adelaine | Web | 28. února 2014 v 17:25 | Reagovat

Jestli chceš být sama sebou, buď sama sebou. Není to o tom, že ti to lidi nedovolí. Ty je necháš ti to nedovolit. Řeknou ti, že ti ty vlasy nesluší, a co? To je důvod si je ostříhat? Ne. Jen ti říkají svůj názor, co tě vůbec nemusí zajímat, tak si prostě můžeš jít dál za svým. Můžou ti říct, že si máš radši koupit červené tričko, ale ty jim na to prostě můžeš kývnout a stejně si koupit to, co chceš. Chápu, jak to myslíš, vážně. Jde jen o to dělat to, co chceš. Dokud tě někdo nenutí vyloženě pod výhružkami, že máš nosit nebo vypadat tak a tak, můžeš být sama sebou. Když si budeš stát za tím, kdo jsi, lidi si zvyknou a přestanou mít kecy. Jen vidí, že jsi nejistá. Až ti někdo příště řekne, že by ti víc slušela červená, usměj se, a pevně řekni: "Díky za názor, ale mě se vážně líbí tahle khaki barva, tak si koupím tuhle." Tečka. Lidi si zvyknou.

3 Adelaine Adelaine | Web | 28. února 2014 v 17:27 | Reagovat

Jinak, líbí se mi atmoféra toho článku. Máme očividně absolutně jiný vkus na vlasy a oblečení, ale dobře jsi to pojala, příjemně se to čte.

4 Magdaléna Magdaléna | Web | 28. února 2014 v 17:52 | Reagovat

:) Napsala jsi to moc pěkně. Pamatuju si, jak mě doma celé dětství nutily, ať si vezmu taky něco červeného a že ta růžová je taky moc pěkná a že bych měla nosit sukýnky, ... :)  A já v té době milovala hnědou, khaki, zelenou, byla jsem zapálená skautka a namísto pěkných botiček jsem si přála pohorky. :) A pak přišlo období, kdy jsem kromě růžové a šedé nenosila skoro nic, pak zas téměř nonstop sukně (v rámci boje proti dětské práci v Bangladeši :D ). :) A vlastně to nějak střídám i podle ročních období. A najednou zjistíš, že ti kamarádky říkají, že máš styl. Že profesorka uhádne, že máš ráda Skandinávii a tak :)
Jenže ta cesta k tomu je právě přes růžová trička s límečkem, schovaná hluboko ve skříni, ... oplakané pohorky, které jsem nikdy neměla. Včerejší hádku kvůli svetru, který mi mamka chce uplést :) A vlastně jsou to než takový kravinky...
.
A vím, že jsi rozhodně nemyslela jenom oblečení... Strašně ráda bych napsala, že čím budeš starší, tím budeš mít větší svobodu. Možná budeš mít vlastní názor, dost určitě si nebudeš nechávat radit o kamarádek s úplně jiným vkusem, ale... ale pořád tu nějaká ta stopka bude. Ohledně oblečení na to lidé brzy přistoupí (koneckonců i tvoje a moje vlasy jsou 99% celé populace docela jedno :)), ale do chování ti bude někdo kafrat vždy. A od rodiny ty připomínka bolí... Pak už je jen na tobě, jestli tvé já stojí za to, mít doma občas Itálii, nebo zda je lepší něco obětovat za trochu rodinného klidu. Já tu hranici stále hledám. A jsem nejistá. A někdy nemám pravdu a mýlím se. A jindy pravdu mám, ale okolí to odmítá uznat. A jindy zas dokážu přesvědčit. :)
Ty jsi silná holka. Dost možná o dost víc než já. :) Věřím, že tohle zvládeš se ctí. :)
.
P.S. Do vlasů si mluvit nedej! (Vzkazuje holka, která z krátkých vlasů chce cop až na zem :))

5 Annika Annika | 28. února 2014 v 18:14 | Reagovat

Souhlasím s komentářem Adelaine.
Přijmout názor druhého, ale dokázat obhájit svůj. Kvůli tomu, že se budeš oblékat nebo česat jinak, než by si ostatní představovali, tě nikdo nezatratí (nerozhodneš-li se naprosto nečekaně, že se dáš na nějaký extrémní japonský módní styl :D ). Ohledně chování - každý jsme osobnost a každému na každém něco vadí. Žákovi vadí na učitelce leccos, ale nemůže (nebo spíš neměl by) jí nic říct, ale starší příbuzný mladšímu samozřejmě ano. A i u toho by se myslím mělo přemýšlet o tom, co ten druhý říká a zapamatovat si to, ale ne slepě poslechnout ani se hned bouřit. Ale mně se to lehce kecá... Možná to ani nedává smysl :D
Každopádně: nenech se zlomit, bojuj - ale s citem! :-)

Já to měla a mám podobně, ale ohledně oblékání jsem už od poměrně útlého věku celkem kašlala na to, co mi rodiče říkali. V 15-17 to bylo nejhorší, a právě v té době naši zjistili, že je to marné a veškeré snahy o mou nápravu v oblasti vzezření téměř ustaly. A mají mě rádi dál, aspoň doufám.
Do chování a smýšlení mi "kecají" dál. Většinou to jsou chyby, kterých si jsem bohužel vědoma. A jsem si jistá, že tak to půjde až do smrti. Jakpak taky ne, od toho to jsou rodiče, ne jen živitelé.

6 Beatricia Beatricia | Web | 28. února 2014 v 21:47 | Reagovat

Máš krásné a odvážné názory. Máš můj obdiv. Jsme svázáni konvencemi a společenskými pravidly, je těžké se odlišovat a vyčnívat. Ale v určitých rysech naší osobnosti bychom měli být sami sebou. Jít za svým cílem. :-)

7 Butty Butty | Web | 1. března 2014 v 8:40 | Reagovat

:-) Hezký článek ! Ten se ti povedl :-)

8 Ježurka Ježurka | E-mail | Web | 1. března 2014 v 15:10 | Reagovat

To je dobře, že chceš být sama sebou! Já ti to schvaluji, moc radit by ti neměli, jen pouze, zeptáš-li se na radu. Jinak by si měl každý projít vším a utvořit si vlastní názor. Já se nesnažím ani moc radit, je to na každém. Ale jestli je tvůj otec tak přísný, tak občas takový malý kompromis by ho třeba uklidnil. :-)

9 Vendy Vendy | Web | 1. března 2014 v 21:58 | Reagovat

Spousta lidí, co se snaží tě natěsnit do své představy o tobě samé. Viděla jsem pár tvých  posledních fotek a vypadáš tam výborně, ostatně jsem ti to i psala. Dokonce si myslím, že béžové tóny ti sluší, připadáš mi, že jsi jarní typ. Těm sluší jemné a teplé odstíny, jako barvy země, pískové, režné barvy a barva velbloudí srdti, taky svěže zelené (proto jsem měla pořád dojem, že zelený blog se k tobě hodí), ale i žluté nebo jemně růžové odstíny, také fialové, fialovohnědé. Zkus si projít barevnou typologii, existuje spousta knížek na to téma. Ale mám dojem, že když podvědomě cítíš, která barva ti sedí, že to bude to pravé.
Je fakt, že někdy se i ve stylu hledáme. Časem třeba objevíme, že to, co nám někdo doporučoval, nám opravdu sluší. Ale taky můžem objevit, že to, co nám někdo doporučoval, nám nesluší a slušet nikdy nebude.
Je také možné, že tvé blízké okolí trpí nevkusem. Nebo spíš, mají svůj vytříbený vkus pro sebe samé a třeba si vybírají opravdu věci, co jim sluší. Jenže co sluší jim, nemusí slušet tobě a naopak.
Vlasy si nech ostříhat, až budeš sama chtít. To samé i s barvou, až budeš mít pocit, že chceš změnu, dopřej si ji. Ale jinak se snaž odolat.
A že se hádáš s tátou... to je asi normální v rodině, kde vyrůstají děti a jdou do puberty. I když tě to možná mrzí a určitě to mrzí i tátu, bohužel tyto hádky jsou, byly a budou. :-?  8-)

P.S. krásná fotka, to jsou tvoje vlasy?
Nenech si je vzít.

10 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 7. března 2014 v 20:37 | Reagovat

Možná je to tím, že se Tvá osobnost začala vyvíjet, což je přirozená součást lidského života. A lidé v okolí si zkrátka nemohou zvyknout, že dospíváš, začínáš za sebe pomalu ale jistě rozhodovat (v některých věcech) sama a tvůj názor nebývá převzatý od rodičů, sourozenců, okolí, ale utváříš si jej sama. :-) Anebo je tu možnost druhá, ne všichni se dokáží do Tebe vcítit a často přemýšlí o Tobě svýma očima a doporučí Ti třeba nosit věci, co by se na Tobě právě líbilo jim.

Podobný pocit znám, akorát trochu v jiné oblasti. Počáteční problémy s oblékáním jsou už léta pryč a lidově řečeno, někteří si na roztrhané silonky museli časem zvyknout. Podala jsem konečně žádost o přejmenování, takže dají-li úřady, zhruba za měsíc budu mít v občance jméno, které jsem si zvolila a je vyjádřením mě samotné, po letech boje s okolím. Ovšem ráda bych se postavila na vlastní nohy, začala podnikat, odstěhovala se s přítelem od rodičů, jenže jaksi nemůžu. Nejsou prostředky a zdá se mi, že chci všechno hned, čemuž ani není nakloněn můj věk, tady se vyplatí jedině si počkat na správnou dobu a ono časem to nějak vyplyne samo. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama